Sedm hlavních hříchů

O sedmi hlavních hříších

Má-li se stát zpověď požehnaným základem a počátkem dokonalého napravení života, je zapotřebí pátrat i po kořeni a síle jednotlivých hříchů. Proto je vhodné uvažovat, jaké v sobě chováme zlé náklonnosti a vášně a jak mnoho se již rozrostly. Tyto základní náklonnosti označujeme obyčejně jako sedm hlavních hříchů. Ne tak, jako by každá sama o sobě byla již smrtelným hříchem, ale proto, že každá z nich se původem těžkých hříchů stane, jestliže se jí záhy a odhodlaně nepostavíme na odpor.

Je to takřka sedm pramenů, z nichž všechny hříchy a nepravosti prýští. Poslechni si tedy o nich tento krátký výklad a pilně zpytuj, která z těchto náklonností v tobě nejvíce panuje. Tu pak udej upřímně svému zpovědníkovi a pros o přiměřené prostředky k svému napravení.

1. Pýcha je nezřízené přeceňování sebe samého tak, že sobě přivlastňujeme, co je od Boha, a že jiné nenávidíme.

   Z ní pak pochází:

   • Vypínavé přivlastňování si nebo opovážlivé bažení po věcech, které přesahují naši sílu a pravomoc.

   • Ctižádost, čili bezzubá dychtivost jiné předstihnout, o důstojnost nebo vážnost se s nimi přít.

   • Slávychtivost neboli malicherné bažení po lidské chvále. Ze slávychtivosti se rodí honosnost neboli vychloubačnost, marnivá chvástavost svými skutečnými nebo domnělými přednostmi (rodu, rozumu atd.). Dále též pokrytectví (licoměrnost), tj. touha zatajit, zapřít, omluvit své chyby a pro pochvalu se dělat ctnostným a obzvlášť pokorným.

   • Svéhlavost, která chce být vždy v právu a tvrdošíjně lpí na svém mínění, každému odmlouvá atd.

   • Hašteřivost a svárlivost, nesvornost, kyselost, nenávist, nesnášenlivost, neposlušnost.

   K pýše náleží též marnivé zalíbení v sobě samém, zakládání si na svých přednostech, schopnostech, inteligenci, vzdělání, vědomostech a vlohách, na své postavě, obratnosti, kráse a podobně. Dále nadýmavé uvažování a obdivování se, marnivost v řeči, obleku, v chůzi apod.

2. Lakomství je nezřízená žádost po dosažení časných statků a po jejich zachování.

   Z toho se vyvozují:

   • Nepokoj duše, který brání myšlence na Boha a starosti o blaho duševní.

   • Nemilosrdnost s nouzi trpícími, úskok a podvod, lstivost aneb zchytralé kličky v slovech, křivopřísežnictví, zpronevěra a zrada, násilí. (Viz 7. přikázání Boží)

3. Smilství je nezřízená žádost po tělesných rozkoších.

   Ono plodí:

   • Slepotu ducha, přenáhlení a nerozvážlivost, nestřídmou chtivost rozličného tlachání, oplzlé žerty a dvojsmysly, vrtkavost, nechuť k Bohu, lásku ke světu, ošklivení si budoucího věčného života, zoufalství apod. (Viz 6. a 9. přikázání Boží.)

4. Závist je zármutek nad štěstím bližního, vzešlý z domněnky, že jsme jím sami nějak zkráceni. Nebo též radost z neštěstí bližního jako takového. Závist povstává z marnivosti, neboť marnivý člověk, když se snaží nad jiné vyniknout, bývá zarmoucen, zjistí-li, že jsou stejně váženi jako on nebo ještě více.

   Z toho pochází:

   • Nactiutrhání a pomlouvání, lichocení, radost ze škody druhého, žalost, když se mu dobře vede, nenávist k bližnímu apod. (Viz 5. a 8. přikázání Boží.)

5. Nestřídmost (obžerství) je neuspořádaná chtivost pokrmu a nápoje.

   Z toho následují tyto hříchy:

   Požívání potravy z pouhé tělesné chtivosti nebo ve větší míře, než je zapotřebí, nebo požívání velmi drahých pokrmů a nápojů bez dostatečného důvodu. Konečně též přílišné bažení po chutném a lahodném jídle a pití (mlsnost).

   Z toho vzniká:

   • Otupělost ducha, neschopnost k řádné modlitbě a k svědomitému plnění svých povinností. Dále rozpustilá radost provázená nečistými choutkami, tlachavost, nepočestné žerty a dvojsmysly, pohlavní nečistota, chlípnost ve všech svých způsobech apod.

6. Hněv (zlost) je silné pohnutí mysli nebo nezřízená touha po trestání někoho jiného.

   Zlostí hřešíváme takto:

   • Dáváme se unést hněvem a prchlivostí nebo trestáme příliš přísně, ze zištných ohledů, z pomsty apod. nebo trestáme viníka nenáležitým, nezákonným nebo nedovoleným způsobem atd.

   Prameny této nepravosti jsou: pýcha, lakomství a chlípnost.

   Neblahé následky ale bývají:

   • Nepřátelství, rozbroj, utrhačnost, nadávky, mstivost, radost z cizí škody, zlořečení, rouhačství, proklínání apod. a někdy i vražda. (Viz 5. přikázání Boží.)

7. Lenost (co hlavní hřích) je ošklivost a nechuť k službě Boží, a sice kvůli s ní spojené námaze a přemáhání sebe samého.

   Žádná nepravost není tak nebezpečná nebo citelná jako tato, protože činí člověka tupým, bezcitným ke všem pohnutkám a důvodům se polepšit. To platí hlavně tehdy, pokud se lenost udržuje v mezích vlažnosti, zatímco není provázena jinými nápadnými hříchy a zločiny. Takový člověk totiž nepovažuje svou lenost za nepravost, nýbrž většinou jen za normální míru ctnosti („Nejsem sice světec, ale nekradu a ani jsem nikoho nezabil“), s kterou si přislibuje nakonec do nebe přijít.

   Žádná nepravost se Bohu neprotiví více než lenost. Tato nechuť k bohulibým a ctnostným skutkům je totiž vlastně nelibostí a ošklivostí vůči Bohu jakožto jejich původci, příčině a řediteli.

   Odtud vznikají:

   • Zlomyslnost jevící se v tom, že takový člověk všecka duchovní cvičení nenávidí nebo i lituje, že vykonal dobrý skutek, nebo božskými dobrodiními opovrhuje, když si např. přeje, aby se nikdy nenarodil nebo nepřišel k poznání Krista a jeho pravé Církve.

   • Vlažnost, když své duchovní povinnosti vykonává zřídka a jen ospale a nedbale, svátosti (zejm. sv. přijímání a sv. zpověď) přijímá se špatnou přípravou (často i svatokrádežně) nebo vůbec nepřijímá, slovo Boží nerad poslouchá atd.

   • Rozhořčenost na bližního, na rodiče, na duchovní vůdce, vůbec na každého, kdo vlažného napomíná k nábožnosti a k plnění křesťanských povinností.

   • Malomyslnost, protože se mu pro nedostatek dobré vůle všechno zdá být příliš obtížné.

   • Zoufalost, protože když nakonec ctnost zcela z mysli vypudil, je toho mínění, že ho Bůh opustil a on se nezvládne už nikdy polepšit.

   • Roztržitost ducha, kdy v myšlení na Boha nenalézá žádného potěšení, bloudí jako Kain, první zavrženec, a vyhledává všude, co by ho bavilo a uspokojilo. Před upřímným pohledem do svého srdce utíká, vyhledává zábavné společnosti a rozkoše, oddává se žvatlavosti a zjišťování marnivých novinek a zpráv. Namísto péče o svou duši marní veškerý volný čas zábavou (internet, televize, večírky, bary, smilstvo, …), kterou svého ducha sytí, a tak od sebe vzdaluje myšlenky na Boha a sebe samého.