Poučení o svátosti pokání

O hříchu

Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona.

Důležité je rozlišení hříchu po stránce materiální (předmětné – co se koná) a formální (podmětné – s jakým vědomím se koná). V tomto ohledu mohou nastat tři různé situace:

  1. Hřích materiální i formální.

    a) Člověk objektivně přestupuje nějaký Boží zákon a zároveň si je tohoto přestoupení vědom. Jedná proti svému svědomí, a proto hřeší.

    Př.: Člověk ví, že je postní den, kdy je zakázáno požívat masité pokrmy, ale přesto je požívá.

    b) Člověk objektivně přestupuje nějaký Boží zákon a tohoto přestoupení si není vědom, ačkoliv by si vědom být měl a mohl. Takový člověk sám zavinil, že nyní Boží zákon přestupuje, a proto hřeší.

    Př.: Člověk ví, že o některých dnech Církev sv. nařizuje půst, ale nestará se o to, které dny to jsou. Nastane Popeleční středa a dotyčný požívá masité pokrmy.

  2. Hřích pouze materiální, nikoliv formální.

    Člověk objektivně přestupuje nějaký Boží zákon, ale buď o tomto zákonu nezaviněně vůbec neví, nebo zákon sice zná, ale nezaviněně neví, že skutek, který koná, zákonu odporuje. Takový člověk nejedná proti svému svědomí, a proto nehřeší.

    Př.: Je sice skutečně postní den (např. Popeleční středa), ale člověk se upřímně mylně domnívá, že je teprve úterý, a tak požívá masitých pokrmů.

  3. Hřích pouze formální, nikoliv materiální.

    Člověk objektivně Boží zákon nepřestupuje, ale sám se mylně domnívá, že ano. Buď mylně považuje za Boží zákon něco, co jím není, nebo se mylně domnívá, že skutek, který koná, pod nějaký skutečný Boží zákon spadá, ačkoliv to není pravda. Takový člověk tedy jedná proti svému svědomí, byť bludnému, a proto hřeší.

    Př.: Člověk požívá masitých pokrmů, zatímco se mylně domnívá, že je Popeleční středa, kdy ví, že je povinen se postit. Ve skutečnosti je však teprve úterý.

O těžkém a lehkém hříchu

Jako těžký nebo též smrtelný hřích (lat. peccatum grave vel mortale) označujeme vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona ve vážné věci.

Vážnou věc konatel sám dle svého dobrého přesvědčení jako důležitou a vážnou poznává a poznávat musí. O tom, co je věcí vážnou, nás též poučuje Boží zjevení a učení katolické Církve.

Následky těžkého hříchu jsou hrozné. Duše jím ztrácí posvěcující milost Boží, a proto není v tomto stavu ani schopna konat skutky záslužné pro nebe. Trestem za těžký hřích je ztráta nebeské blaženosti a věčné trápení v pekle.

Hříchy, které nedosahují zloby a viny těžkého hříchu, nazýváme hříchy lehkými nebo též všedními (lat. peccatum veniale). Lehký hřích je tedy přestoupení zákona Božího v nepatrné věci. I lehký hřích zasluhuje trest, nikoliv však trest věčný, ale časný, ať už na Zemi nebo v očistci.

Výše řečené platí, posuzujeme-li hříchy podle toho, jak samy o sobě (objektivně) odporují Božímu zákonu. V konkrétních případech se však může objektivně těžký hřích stát hříchem lehkým a naopak.

Objektivně těžký hřích se stává v případě lehkým:

  1. pro nepatrný předmět (např. krádež několika korun) u hříchů, které nepatrný předmět připouští (viz vysvětlení před zpytováním dle Desatera);
  2. pro nejasné poznání (např. v polospánku nebo velké roztržitosti) nebo neúplný souhlas (např. při okamžitém, prudkém návalu vášně, jako když např. někdo druhého udeří v okamžitém, prudkém rozčilení);
  3. pro svědomí nezaviněně bludné, kdy se konatel upřímně a bez vlastní viny domnívá, že skutek, který koná, je hříchem jen lehkým.

Objektivně lehký hřích se stává v případě těžkým:

  1. pro svědomí bludné (nezáleží, zda zaviněně či nezaviněně), kdy se konatel domnívá, že skutek, který koná, je těžkým hříchem;
  2. pro zamýšlený nebo alespoň předvídaný těžce hříšný následek (např. blízká příležitost těžkého hříchu, těžce hříšné pohoršení, vážné poškození bližního na životě, zdraví, jmění, cti apod.).

O nevědomosti

Překonatelná, zaviněná nevědomost od hříchu neomlouvá a hřích z takové nevědomosti spáchaný se člověku přičítá jako zaviněný zlý následek vlastní nedbalosti. Každý křesťan, který dospěl užívání rozumu, má povinnost znát základní pravdy katolické víry a mravouky (katechismus) a povinnosti svého životního stavu. Pochybuje-li o mravní dovolenosti některých skutků, má povinnost snažit se dle svých schopností najít poučení a svou nevědomost odstranit.

O formální hříšnosti toho kterého činu rozhoduje svědomí činu předcházející, nikoliv až následné. Kdyby se tak někdo např. mylně domníval, že krádež několika korun je těžkým hříchem, a s tímto domněním by se krádeže dopustil, hřešil by skutečně těžce a byl by povinen tento hřích ve zpovědi vyznat. A to i tehdy, kdyby se později, po spáchaném hříchu, dozvěděl, že malá krádež je objektivně hříchem pouze lehkým.

K čemu je svátost pokání ustanovena

Svátost pokání (též svatá zpověď) byla Pánem Ježíšem Kristem ustanovena pro odpuštění (zejm. těžkých) hříchů spáchaných po křtu.

Člověk, který po křtu spáchal byť jen jediný těžký hřích, ztratil tím milost posvěcující a zasluhuje věčný trest v pekle. Říkáme, že se nachází ve stavu těžkého hříchu. Jeho opakem je stav milosti Boží posvěcující či jen krátce stav milosti.

Svátostná zpověď je jediným řádným prostředkem, jak se vyprostit ze stavu těžkého hříchu a získat znovu milost posvěcující a s ní zároveň i možnost konat skutky záslužné pro nebe.

Dobré skutky vykonané člověkem ve stavu těžkého hříchu nemají žádnou nadpřirozenou zásluhu (tu totiž mohou získat jedině spojením s milostí posvěcující). Naklání však Pána Boha k udělení milosti obrácení.

Části sv. zpovědi

Svatou zpověď dělíme na 5 částí:

  1. zpytování svědomí,
  2. lítost,
  3. předsevzetí,
  4. vyznání,
  5. zadostiučinění.

Co je nutné pro platnou zpověď

K hodnému a platnému přijetí svátosti pokání je nutno:

  1. Vyznat všechny ve zpovědi dosud nevyznané těžké hříchy včetně jejich počtu.

    Kde hříšník není schopen přesný počet určit, stačí říci alespoň přibližně, jak asi často či po jak dlouhou dobu se toho kterého hříchu dopouštěl.

    Vyznávat lehké hříchy je doporučeníhodné, ale nikoliv povinné. Pokud někdo těžký hřích na svědomí nemá, zpovídá se platně, pokud vyznává alespoň jeden lehký hřích, jehož opravdově lituje (viz níže). Do zpovědi je však také možno zahrnout dřívější, již odpuštěné hříchy. V takovém případě je vhodné zmínit, že již byly dříve ve svaté zpovědi vyznány.

  2. Všech takto vyznaných těžkých hříchů opravdově litovat a mít pevné předsevzetí se jich nadále úplně vyvarovat.

O lítosti

„Lítost je bolestí duše a ošklivostí nad spáchaným hříchem spolu s úmyslem více nehřešit.“ (Trid. koncil, sess. XIV. cap. 4) Lítost takto pojatá sídlí ve vůli, nikoliv v citu. Lítost citová je jen (nikoliv nezbytným) přídavkem lítosti pojaté vůlí.

Lítost dělíme na přirozenou a nadpřirozenou podle pohnutky, z které vychází:

  • Lítost přirozenou má ten, kdo hříchu lituje z důvodů vzatých z přirozeného řádu (např. zklamal jiné osoby; přišel kvůli hříchu o přátele, o majetek, dobré jméno; onemocněl; musí zaplatit pokutu, jít do vězení apod.). Lítost přirozená k odpuštění hříchů, a tedy ani k hodnému přijetí svátosti pokání nestačí, byť by vycházela z pohnutky sice chvalitebné, ale pouze přirozené.
  • Lítost nadpřirozená vychází z lásky k Bohu. Z nedokonalé lásky k Bohu vychází lítost nadpřirozená nedokonalá, kdy hříšník lituje proto, že ztratil nebe a zasloužil peklo a že urazil Boha, kterého miluje, byť nedokonale. Lítost nadpřirozená dokonalá vychází z dokonalé lásky k Bohu, kdy lituje hříchů proto, že jimi urazil Boha, nejvyšší a lásky nejhodnější dobro, kterého miluje nade všechno.

K hodnému přijetí svátosti pokání a odpuštění hříchů v ní stačí lítost nadpřirozená nedokonalá. (Trid. koncil, sess. XIV. cap. 4)

Pokračovat můžete na:
zpovědní zrcadlo »

Poučení o generální zpovědi
a zpovědní zrcadlo
vyjde brzy i v knižní podobě

Kniha zpovědní zrcadlo

více informací zde